Slyší tmu jak se vkrádá k ní do pokoje.

Je spoutaná pouty strachu.

Hlasivky vyhlásily stávku

a nohy zapustily kořeny do staré podlahy.

Myšlenky jsou mnohem dál

než její nehybné tělo.

Jsou venku, venku z pokoje

kde leží deka tmy.

Co teď, žít, zemřít?

Výboje jejích myšlenek se perou mezi sebou.

Dech se krátí a chce vzít nohy na ramena.

Ne, neopouštěj mě!!!

A v tom přichází záchranář.

Je to slunce.

Ona otevírá oči. Byl to jen sen?

Strach se rozplynul jako pára

a ona se konečně může zhluboka nadechnout

ryze blankytně křišťálového vzduchu

a odhodit zpřetrhaná pouta,

která zůstala ležet na zemi.